Jeden z velmi důležitých výrazových prostředků, s jejichž využitím stojí a padá dobrá fotografie, je využití možností perspektivního zobrazení, které můžeme ve významné míře ovlivnit pomocí čtyř základních parametrů:

Lidské oko vnímá změny v perspektivě mnohem méně výrazně, než objektiv. Názornou demonstrací tohoto faktu je následující série snímků:

Na obrázku č. 1 není nic zvláštního. Čtyři šachové figurky v řadě, tak, jak bychom očekávali, že je bude vidět i lidské oko z místa objektivu. Na vloženém schémátku je vyznačena rovina zaostření, která potvrzuje, že všechny figurky jsou stejně daleko od objektivu. Klasická skupinová fotografie. :-)

Stačí mírně posunout bílého pěšce vpřed a bílého krále dozadu. Tím se obrázek č. 2 dostane do příkrého rozporu s informací, kterou by nám dodal zrak. Zrakový vjem, korigovaný zkušeností, popírá, že by figurka krále mohla být menší, než figurka pěšce a taktéž srovná velikost bílého a černého pěšce. Na obrázku jsou ovšem tyto rozdíly téměř absurdní, právě díky rozporu s realitou.

Na obrázku č. 3 je opět klasická skupinovka. Všechno srovnáno, všechno v souladu.

Mírným posunem tří bílých pěšců došlo na obrázku č. 4 opět k přehnanému perspektivnímu efektu, který je v rozporu s tím, jak scénu vidí oko. Naopak, při pozorování výsledného obrázku nám zrak vnucuje spíše dojem řady různě velkých figurek

Jediný rozdíl mezi obrázkem 4 a 5 je změna ohniska objektivu. Pardon, samozřejmě, díky delšímu ohnisku bylo nutno poodejít od motivu, jinak by se na fotografii nevlezl. Najednou perspektiva začíná odpovídat tomu, co vnímá zrak. Při pozorné prohlídce přece jen zjistíš, že pravý pěšec je nepatrně menší, čímž se potvrzuje, že je jejich rozmístění stejné, jako v případě obrázku 4. Tomuto efektu se u objektivů s delší ohniskovou vzdáleností říká komprese perspektivy.

Těchto pět obrázků je demonstrací prvních tří ze čtyř možností perspektivních manipulací, jmenovaných v úvodu - tedy změny stanoviště fotografa, nebo objektu a změny ohniskové vzdálenosti objektivu. Nejdůležitější je vyvodit ze všech těch teoretických blábolů praktické závěry, které by mohly znít třeba takto:

Objektiv nedokáže korigovat realitu na základě zkušenosti, jak to dělá zrak a proto dochází až k absurdním zkreslením. Při portrétování širokoúhlým objektivem najednou zjistíš, že dominantou portrétu je nos a zbytek tváře poněkud zaniká. Z portrétu je karikatura.

Nebo podaná ruka fotografované osoby je najednou nereálně zvětšená. Může to být samozřejmě záměr, ale důležité je mít tyto hrátky s perspektivou na paměti a pod kontrolou.

Další přímý důsledek těchto jevů je podceňování rušivých objektů v popředí. Často až na výsledné fotografii zjistíš, že to, co se v reálu zdálo být nepodstatným, najednou zabírá nepříjemně velkou část záběru.

Obrázek č. 6 navazuje na obrázek č. 1 s jediným rozdílem, kterým je úhel záběru, čímž demonstruje poslední bod. Díky podhledu došlo k téměř katastrofálnímu pokácení původně vzorně uspořádané skupinky. Tento efekt můžeš samozřejmě tvůrčím způsobem využít, ale je třeba ho mít na paměti a hlídat si náklon optické osy objektivu tam, kde to není žádoucí. Výbornou pomůckou je mřížka matnice hledáčku. Částečně lze kácení svislých linií korigovat v Photoshopu filtrem "Lens Correction", je to ovšem za cenu značné ztráty obrazových dat. Podstatně lepším řešením je objektiv s perspektivními korekcemi.

Praktické využití perspektivního klamu fotografického objektivu na snímky vybočující z běžného standardu může vypadat třeba takto:

A vliv vzhůru namířeného objektivu na kácení jinak rovnoběžných linií se dá využít například na zcela klasický pohled do korun stromů: