Jinými slovy - vědět všechno, i kdyby to nakrásně šlo, ještě nic neznamená. Vědomosti samy o sobě ještě dobrou fotku neudělaly. Opačný extrém ovšem znamená nejistotu a tápání a pokud už náhodou vznikne dobrá fotka, nebude to Tvojí zásluhou, nebudeš vědět proč a nebudeš schopen podmínky záběru ani reprodukovat, ani pochopit.

Pokud tedy patříš k lidem, kteří sahají po manuálu až když veškeré pokusy/omyly selhaly, je čas se nad tím vážně zamyslet.

Je to nepříjemné, ale je to tak - dát si tu námahu se studiem nezáživné teorie ještě před bezhlavým skokem do víru praxe je užitečný zvyk. Nejen že tenhle zvyk šetří čas a peníze, ale co je důležitější - ušetří Tě zklamání. A ono to spolu dost souvisí - dobré fotky vznikají většinou v dobré náladě, s jistou dávkou štěstí, fůrou příprav a po přežvýkání dávky související teorie.

O to tady vlastně jde - pokud fotografie nic neobsahuje, máme před sebou čistou stránku. Úkolem fotografa je tuto stránku naplnit.

Každý malíř postupně přidává na čistou stránku jednotlivé prvky zamýšlené kompozice. Fotograf musí přemýšlet opačně - ten totiž prvky, které by zamýšlenou kompozici rušily, odstraňuje. Jak? Nejčastěji změnou stanoviště - tedy změnou vzdálenosti a zorného úhlu (zde, pokud je to technicky možné, lze s výhodou využít i změny ohniskové délky objektivu), případně vyčkáním na vhodný okamžik, kdy rušivý prvek opustí obrazové pole. Dokonce ani při práci v ateliéru, která se více podobá činnosti malířově (přidáváním jednotlivých objektů do obrazu), nelze pominout tuto eliminaci rušivých prvků.

Představ si, že Tě zaujal výhled do krajiny a chceš si tento výhled vyfotit. Z místa, kde stojíš, jen přiložíš kameru k oku a uděláš záběr:

Obr.1: Takhle dopadl záběr, provedený přesně dle výše uvedeného popisu. Popředí, které nijak nesouvisí se zamýšleným dominantním objektem (kostelík na kopci) zabírá příliš velkou plochu snímku. Bílé budovy pod úpatím kopce nepříjemně narušují celkový dojem. Místo romantiky spíš chaos a zmatek.

Obr.2: Po úvaze stačilo popojít kousek vpřed a zvolit delší ohnisko objektivu. Oba nejrušivější prvky zmizely, kompozice je vyrovnanější, záběr působí klidněji a přibližuje se mnohem více dojmu, kterým působil ve skutečnosti.

Obr.3: Při dalším pokračování v odstraňování obrazových prvků (a v tomto případě už i prvků podpůrných) lze dojít do opačného extrému - k odstranění výpovědní hodnoty snímku a k jeho změně na abstraktní grafiku.

Když sleduješ obraz v hledáčku, vždycky mysli na to, co vlastně má a co nemá být součástí snímku. Promysli, který prvek bude vůči hlavnímu motivu podpůrný, a který rušivý. Ve všeobecnosti je třeba říct, že úspěšná snaha o odstranění rušivých prvků (nebo taky o zjednodušení) vede vždy ke zpříjemnění dojmu, kterým výsledná fotografie působí.

Pokud se Ti stává, že s odstupem času nevíš, o co na téhle či oné fotografii šlo, ZAMYSLI SE.

Každá kamera je vlastně pouhým prostředkem k citlivému ovládání skutečného tvůrčího nástroje - světla. Světlo tvoří Tvé záběry, bez světla nic nepořídíš ani s nejdokonalejší kamerou - a co víc, bez světla si výsledek své práce neprohlédneš...

Když začneš při focení přemýšlet, určitě neopomeň v každém případě zvážit kvalitu světla. Podle čeho ale hodnotit kvalitu světla? Někdo může namítnout, že je to nesmysl, že v krajině je světlo prostě dané a je zbytečné se jím jakkoli zabývat.

Skutečnost je ovšem taková, že můžeš kvalitu světla jak ovlivnit, tak i zvolit. Ovlivnit okamžitě ji můžeš již vzpomínanou volbou stanoviště a úhlu záběru:

Obr.4: Slunce v zádech potlačuje prostorovost snímku, popředí působí téměř plochým dojmem. Barvy naopak zesiluje a oživuje.

Obr.5: Boční sluneční světlo prosvítající mezi stromy oživilo strukturu kapradí a poutá pozornost, kterou by jinak významně rozptylovalo členité pozadí.

Obr.6: Přímé sluneční protisvětlo vnáší do tohoto záběru zvláštní hloubku a poměrně intenzivní světelnou atmosféru. Použita manuální korekce expozice.

Další možností, jak ovlivnit bezprostředně kvalitu světla je záběr v polostínu až stínu, čímž se výrazně sníží kontrast osvětlení. Tato metoda se ovšem nedá aplikovat na krajinu jako celek.

Nezanedbatelný vliv má ostré sluneční světlo na portrét v exteriéru - každý reflexivně mhouří oči, mžourá do sluníčka - takže sotva pořídíš použitelné záběry. Tento fakt mám intenzivně na paměti od okamžiku, kdy jsem zhlédl skupinový snímek pořízený podle zásady "slunce v zádech" - tato sbírka šklebících se mumií byla dostatečně silným poučením, škoda, že ji nemám k dispozici, určitě by se Ti líbila.

Ještě můžu vzpomenout filtry, které také umožňují do jisté míry manipulovat se světlem, obzvláště v černobílé fotografii. Králem - manipulátorem - v barevné fotografii je polarizační filtr. Rozhodně bez něj neopouštěj interiér, dokáže hotové divy. Kromě toho, že je to velmi účinný UV filtr, dokáže ovlivňovat intenzitu polarizovaného světla, kterého je v exteriéru překvapivě mnoho.

Když možnosti ovlivnění nestačí, nezbývá než vhodně zvolit dobu záběru - ranní a večerní světlo je vždy měkké - mezi stíny a světly je minimální rozdíl. Polední světlo je nejtvrdší a vytváří hluboké stíny. Mraky, mlha a opar světlo změkčují, naopak, jasná a bezmračná obloha dává vzniknout hlubokým stínům, které mají navíc modrý nádech.

Obr.7: Zimní den v horách - podmračený a mlhavý, záběr působí téměř černobílým dojmem, plasticita terénu je silně potlačena, snímek je celkově poměrně nevýrazný. Původcem je velmi měkké a rozptýlené světlo.

Obr.8: Už jsem byl několik set metrů daleko, když náhlé závany větru začaly rozptylovat mlhu a objevila se modrá obloha. Než jsem se vrátil na místo předchozího záběru, vykouklo sluníčko. Výsledkem je zcela jiný charakter osvětlení scény. Přitom jediný rozdíl mezi těmito záběry je doba jejich pořízení. Díky setrvávajícím zbytkům oparu je sluneční světlo stále ještě dostatečně měkké a netvoří hluboké, modré stíny.

Obr.9: Tento snímek byl pořízen za letního bezmračného poledne. Kontrast mezi nasvětlenou částí svahu a kmenem stromu je nezvladatelně velký. Výsledkem jsou "vypálená světla" a "slité stíny" - tedy jedno i druhé bez žádaného prokreslení. Lidské oko nemá tuto fotografickou nectnost a dokáže se vyrovnat i s velkými světelnými rozdíly, musíš je detekovat úvahou.

Světlo významně ovlivňuje výsledné působení fotografie, její náladu. Vždycky se snaž světlo s hlavním motivem sladit. Představ si, nakolik by s téměř něžnou romantikou obr.2 zamávaly temné bouřkové mraky a pár nějakých dramaticky šikmých paprsků slunce. Kostelík by ihned působil dojmem sídla hraběte Draculy.

Samostatnou kapitolou budiž bleskové světlo.

Okolí hlavního objektu - jeho "rám" - je pro konečnou kvalitu fotografie stejně důležitý, jako objekt sám. Unikání linií hlavního objektu z plochy snímku, ba už jejich kontakt s okrajem působí negativním dojmem. Neboj se prázdných a čistých ploch, které vhodně umocňují účinek hlavního objektu a uklidňují atmosféru snímku.

Stejně, jako hlídáme a eliminujeme prvky, které ruší hlavní objekt (viz úvod), musíme hlídat prvky, které ruší jeho rám. Pokud je žádoucí nebo nezbytné, aby rám hlavního objektu obsahoval další prvky, zcela nesouvisící s hlavním objektem, dbej na to, aby s ním nějakým způsobem harmonizovaly.

Jednou jsem si prohlížel velmi dobré krajinářské fotografie z Austrálie. Byla mezi nimi kategorie západů slunce. Týden na to mi byla předložena k zhodnocení fotografie západu slunce za kopcem v Beskydech. A najednou mi došlo, že takové fotografie pořídím úplně kdekoli, kde najdu alespoň deset čtverečních metrů vody nebo čtyři stromy pohromadě. Jsou si všechny příliš podobné na to, aby byly něčím zvláštní. Austrálie, Nový Zéland a Vsetínské Vrchy jsou si najednou k nerozeznání podobné.

Pokud vystoupíš z džípu poblíž Death Valley, popojdeš sto kroků a uděláš dvanáct snímků kolem dokola po třiceti stupních (12 x 30 = 360), můžeš po návratu vydat kalendář.

Hezkou holku můžeš vyfotit kdekoli, kdykoli a jakkoli a můžeš se spolehnout, že z toho vyjde hezká fotka.

Co tímhle (samozřejmě nadsazeným) povídáním chci říct - když fotíš líbivý objekt, může to být zdánlivá výhoda, fotka prostě bude taky líbivá. Co tady nehraje, je fakt, že Tvé focení by mělo být snahou o autorské "vymáčknutí se" - je na Tobě zmanipulovat obsah snímku a dát mu specifický obsah, kus sebe sama, něco prostě tímhle obrázkem říct. Pokud naopak objekt vláčí Tebe, nebo je výsledek takový nějaký stejný, jak u stovky fotografů před Tebou, něco není v pořádku.

Co s tím? Když se budeš zabývat focením líbivého objektu, myšlenkově eliminuj jeho líbivost a snaž se postupovat stejně, jako když bádáš kolem něčeho obyčejného ve snaze najít neobyčejný pohled či kompozici. Tento postup taktéž aplikuj při hodnocení líbivých fotek - najednou zjistíš, kolik z nich je vlastně o ničem - těží jenom z objektu samého a není v nich ani špetka originality.

Šedý útvar na šedém pozadí zanikne. Pokud chceš upoutat divákovu pozornost na Tvůj hlavní motiv, je žádoucí dodržet princip kontrastu.

Jsou dva základní druhy kontrastu:

Důležité je kontrolovat, zda je kontrast zachován po celé obvodové linii hlavního objektu - pokud tomu tak není, je nutno zvážit, zda tento fakt nebude působit rušivě (v místech totožné tonality či barvy se objekt může zdát "vykousnutý").

Kouzlo fotografií, které působí jako živé je v dokonalém vykreslení textur objektů (mimo jiné, samozřejmě). Povrchy reálných předmětů jsou jen zřídka hladké. Většinou mají charakteristickou strukturu, která je jim vlastní. Textury jsou náhodně chaotické, jako třeba u sněhu a písku, nebo pravidelné, jako v případě látky.

Je to jeden z podstatných důvodů, proč technicky dokonalé snímky působí vždy lépe a silněji na divákovy emoce, proč ho více "zatahují do scény".

Výraznost struktury povrchu je silně ovlivňována směrem (orientovaností) dopadajícího světla. V měkkém, rozptýleném světle je struktura potlačena, naopak boční světlo ji zvýrazňuje.

Pokud Tvůj hlavní motiv zahrnuje charakteristickou strukturu povrchu, pamatuj na to, aby byla správně nasvětlena a dbej o co nejlepší ostrost takového snímku.

Pokud je součástí snímku horizont, bývá často tou nejvýraznější linií. Je proto nutno věnovat horizontu náležitou pozornost.

Čím více prostoru ponechává horizont obloze, tím více se působení fotografie odlehčuje - oduševňuje (viz obr.2). Více prostoru, ponechaného zemi zase působí těžším, materiálnějším dojmem.

Vodorovný horizont působí vyrovnaným a klidným dojmem. Šikmý horizont vnáší do obrazu prvek dynamiky, neklidu a změny. Členitý horizont je dramatický. Je vhodné uvážit, zda horizont ladí s Tvým motivem, zda podporuje jeho zamýšlené výsledné působení.