Oko a objektiv
Rozdíl mezi viděním lidského oka a fotografického objektivu
je
PŘEKVAPIVĚ VELKÝ.
K zapamatování
Jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč naše obrázky dopadají úplně jinak, než jak by podle reálné vnímané scény měly, je fakt, že oko vnímá realitu zcela jinak, než objektiv. Objektiv je exaktní pomůcka k ovládání našeho nástroje - světla. Kvalitní objektiv se blíží ideálu - nic neodebere, nic nepřidá (když je něco objektivní, jak také jinak).
Je tedy chyba na straně oka? Přiznejme si to - ANO, je.
Půjdu ještě dál a prohlásím naše oči za pěkně mizerný kousek optiky. To, že jsme schopni v takové šíři a neuvěřitelné kvalitě vnímat okolní realitu, je především zásluha mozku. Mozek je ta důležitější část zrakového smyslu.
A to je ta hlavní příčina našeho fotografického trápení. Realita, vnímaná našima očima je totiž filtrována, manipulována a pozměňována na základě zkušeností (nebo řekněme algoritmů) našeho mozku.
Které nejzávažnější machinace mozek s obrazem provádí? Které rozdíly mezi vnímáním oka a objektivu jsou nejčastější příčinou fotokatastrof?
Barevné vnímání je subjektivní, teplota chromatičnosti světla je mozkem korigována zcela automaticky, stejně tak stíny nejsou vnímány s existujícím barevným posunem. Pokud se Ti podařilo vyfotit někoho pod barevným slunečníkem, nebo v blízkosti větší intenzivně barevné plochy, nebo ve smíšeném světle (denním + žárovkovém či zářivkovém), marně budeš obviňovat lab, původcem téhle barevné katastrofy jsi tentokrát definitivně Ty. Tady musíš zapojit vědomé "násilí" do vnímání fotografované scény a nutit se podobné barevné nešvary vidět i když jsou vlastně téměř neviditelné.
Periferní vidění oka zahrnuje téměř 180° reality, ale na rozdíl od objektivu je ostře vnímána jen velmi malá centrální část zorného pole - je na ni kladen taktéž subjektivní (psychologický) důraz, okolní detaily jsou potlačeny. Navíc jsou periferní oblasti sítnice méně citlivé na světlo. A jsme u toho, proč vznikají turističtí pidimužíčci. Citace podle tisíckrát zažité scény: "Stoupněte si tamhle k té fontáně, já vás vyfotím!" velí fotoorganizátor. Výsledkem jsou neidentifikovatelní pidimužíčci u nějaké fontány se spoustou nicneříkajícího zmatku kolem. Nuť se bezpodmínečně do vnímání CELÉ scény, kterou vidíš v hledáčku, hlavní objekt nenech rušit ničím jiným, než tím, co k němu patří.
Psychologie okamžiku říká, že krátkodobými jevy se člověk netrápí. "Tak už to cvakni!" budeš slyšet pokřiky netrpělivců. Opět chyba filtrace mozkem - v krátkodobě pozorované scéně Tě tahle trčící a překážející věc (ať už je to cokoli) trápit nemusí. Mysli ale na to, že fotografie je napořád! Kolikrát se Ti stalo, že Ti to došlo až při pohledu na hotový obrázek? Nuť se k rozpoznání rušivých drobností ještě před zmáčknutím spouště!
Oči máš dvě a díky jejich vzájemné vzdálenosti dochází k nepatrnému posunu mezi vytvářenými obrazy - na tomto základě vzniká prostorový vjem a odhad vzdálenosti. Objektiv vytváří pouze jeden obraz - a tak se často stává, že krásná scéna se na fotce tak nějak zplacatí a ztratí. Opět je nutno se tomuto faktu při pozorování scény vědomě bránit. Existuje jednoduchá
rámečková pomůcka, která tento problém napomáhá řešit.
Souvisejícím klamem je, že zrakový systém do značné míry kompenzuje perspektivní rozdíly ve velikosti vnímaných předmětů. Jednoduše řečeno, vzdálené věci zvětšuje a blízké zmenšuje. Nuť se vnímat scénu objektivně, na fotografii se předmět Tvého zájmu vzdaluje RYCHLEJI, než se zraku zdá a vznikají nicneříkající přeplácané miniatury (souvisí to s druhým bodem a pidimužíkama). Taktéž nějaká nesouvisející "drobnůstka"zapomenutá v popředí najednou zabírá málem půlku snímku - a fotografe div se...
Efektní a neobvyklé záběry se často dají pořídit tak, že popřeš běžnou zkušenost vnímání systémem oko - mozek. Například silným teleobjektivem přiblížíš něco, co oko v žádném případě nemohlo vidět. Nebo makroobjektivem zvětšíš. Nebo ultraširokáčem perspektivně zkreslíš. Ber tyto technické možnosti jako součást kreativní fotografie a vyžívej je, kdykoli k tomu najdeš rozumný důvod (žádný efekt sám o sobě dobrou fotku netvoří).
Dynamický rozsah zrakového systému je impozantní. Pohlédni ven z okna - vidíš prokresleně jak vnitřní, tmavou stranu okenního rámu, tak krajinu osvětlenou sluncem. Nic takového na fotografii nehrozí. Pokud si tady orientačně seřadíme dnes používané světlocitlivé materiály, dostaneme tuto řadu: zrak >> černobílý negativ > barevný negativ > inverze (diáčky) > CMOS a CCD. Čím více je Tebou používaný materiál vzdálený od zraku, tím častěji se setkáváš s jevem zvaným vulgárně "vypálená světla" nebo "spečené stíny". Mezi námi fotografy, vulgárnost těchto výrazů je nedostatečná k ohodnocení těchto nepříjemných jevů - viz obr.9 na stránce
O teorii. Na této stránce je taktéž několik rad, jak se těmto jevům alespoň částečně bránit.
Uživatel zrakového systému není trápen pojmem
hloubka ostrosti. Oko si plynule přeostřuje a přeskakuje mezi objekty svého zájmu, což v případě fotografie s nezvládnutou hloubkou ostrosti nejde a tudíž diváka rozlaďuje.
Další podstatná záludnost je ukryta ve skutečnosti, že jakoukoli fotografovanou scénu vnímáš na místě "činu" všemi smysly, nejen zrakem. Vítr, vůně trávy, teplé sluneční paprsky - to vše dodává další podstatné informace ke vnímané realitě. Tyto vjemy ovšem budou na výsledné fotografii scházet, bude o ně citelně ochuzena.