Vzhledem k až nehorázné velikosti obrazových dat se frekventovaně používá jejich komprese. Ve všeobecnosti můžeme rozdělit kompresi dat na dvě skupiny:

Při nedestruktivní kompresi dat pracuje kompresní algoritmus citlivě a jednoznačně, takže komprimovaná data můžeš zase dekomprimovat a nikdo nenajde sebemenší rozdíl mezi souborem kompresí prošlém a souborem původním. Populárními nedestruktivními formáty jsou třeba zip, arj nebo rar.

Destruktivní komprese pracuje na základě lineárních nebo polynomických algoritmů, takže je vlastně dán jen začátek a konec - a to co je mezi tím kompresní algoritmus odhaduje (tedy pardon, počítá). Výsledná data jsou více nebo méně ochuzena o informace, které byly obsaženy v původním souboru a nelze tedy původní soubor získat zpět.

Po takovém popisu by každý jednoznačně sáhl po nedestruktivním algoritmu - ale je tu jeden háček. Nedestruktivní komprimační algoritmy mají při porovnání s destruktivními relativně nízkou účinnost ve zmenšování velikosti grafických souborů. To je podstatný důvod, proč na celé čáře vítězí destruktivní algoritmy komprese - v oblasti obrazových dat konkrétně formát jpeg.

Podstatné je si uvědomit, že při každém otevření a uložení jpeg souboru dochází k jeho dekompresi a opakované kompresi. To si můžeš všimnout při porovnání těchto obrázků:

 

Původním zdrojem byla nekomprimovaná bitová mapa formátu tiff (20MB), ze které byl udělán výřez a uložen ve střední kompresi jpeg (levý obrázek). Už na tomto JEDENKRÁT komprimovaném souboru si můžeš snadno všimnout počínajícího narušení obrazových dat kompresí (pokud ne, možná nastal čas odstranit vrstvu prachu z obrazovky). Postup byl ještě 9x opakován a výsledkem je pravý obrázek - DESETKRÁT komprimovaný a opět dekomprimovaný jpeg.

Pokud si pozorně všimneš charakteru poruch (záměrně jsem vybral tuto uměle vytvořenou mřížku), bude Ti asi jasné, že v normálním záběru není vliv kompresních poruch tak snadno pozorovatelný. Přesto rozhodně negativně ovlivňují celkovou technickou kvalitu obrazu, protože narušují ostrost, tonalitu i barevnou čistotu snímku. Vliv komprese na kvalitu obrazových dat lze dokonce poznat i na histogramu(!).

A co je nejhorší - jpeg formát nepodporuje 3x16bit RGB.

Z toho lze vyvodit, že uděláš nejlépe, když se formátu jpeg vyhneš - zejména u zdrojových obrazových dat, která plánuješ jakkoli upravovat nebo tisknout.

Výhody jpeg formátu ovšem klidně a naplno využij při ukládání konečné verze obrázku pro elektronickou prezentaci (kupříkladu multimediální CD nebo Internet). Jako příklad mohou sloužit virtuální galerie Dobrého světla. Velikost malého náhledu obrázku ve formátu jpeg se zde pohybuje kolem 20 - 30kB. Bitové mapy ve formátu 3x16bit tiff by měly při stejném počtu obrazových bodů asi 1,4MB - tedy zhruba padesátinásobek.

Při práci s formátem jpeg je nutno pamatovat ještě na jednu podstatnou věc - zdánlivě nenápadný 5MB jpeg soubor musí každá aplikace, která s ním pracuje, nejdříve dekomprimovat (rozbalit). Po rozbalení už to samozřejmě není jenom těch 5MB - aplikace se pak potýká s bitovou mapou o velikosti až 200 či dokonce 300MB, což rozhodně může působit četné problémy, zejména na dýchavičnějších PC staršího data.