Zde je důkaz v podobě snímků pořízených dírkovou komorou.

No jo, ale proč existuje tak nepřeberné množství přístrojů, nezapamatovatelné množství výrobců - a co hůře - neproniknutelná džungle příslušenství?

Jak to, že se najdou cvoci, kteří utratí za to svoje fotonádobíčko statisíce - není to zbytečné?

Zde je na místě zopakovat již řečené - vyraž do terénu s kamerou, kterou máš po ruce, ať je to sebemuzeálnější nebo sebemizernější kousek, používej ji celý rok za všech světelných a povětrnostních podmínek a fotosituací, které Tě lákají, nafoť pár tisícovek záběrů a najdi si svůj žánr. Každý jsme (naštěstí) tak nějak jinačí, někdo rád fotí zblízka, jiný zas z daleka, někdo hmyzí potvůrky, někdo holčičí...

Pamatuj, že nelze dělat všechno dobře. Najdi si svůj žánr - to, co Ti jde nejlíp a co Tě nejvíce přitahuje - tedy to, co Ti přináší nejvíce uspokojení a motivace. Je to nejlepší cesta pozitivního fotografického vývoje - troufám si to tvrdit proto, že vlastně každý uznávaný fotograf našel a fotil "to svoje", díky čemuž se stal uznávaným a neopakovatelně originálním.

Až se budeš koukat na svůj výtvor a řekneš si - tady to chtělo udělat krok stranou, nebo počkat, nebo fotit v leže, nebo vylézt na strom - zkrátka pokud budeš nalézat chyby v sobě, uděláš první krok ke zlepšení svých záběrů.

Je možné, že jsi momentálně v nultém kroku svého vývoje - Tvé výtvory Tě ani trochu neuspokojují, ale nevíš, co s tím, odkud začít, co vlastně změnit. Tady pomůže důkladné studium teorie a techniky (výchozí "startovní" informace najdeš na těchto stránkách) a nebo nalezení zkušeného rádce, jehož fotografie se Ti líbí. Optimální varianta je ovšem toto obojí provádět střídavě do té doby, než se Ti rozsvítí (což je jev u fotografa rozhodně žádoucí).

Snaž se dostat do situace, že přemýšlení a jasná představa přijde dřív, než nastane okamžik záběru. Snaž se vytvořit několik opravdu dobrých fotek.

A teprve až Ti začne nad záběry docházet, že bylo opravdu uděláno všechno, co bylo v dané situaci možné a že to prostě chtělo jiný objektiv nebo lepší měření světla či lepší hledáček - nebo Tě naštve, že tenhle kompozičně krásný výřez se nedá pořádně zvětšit (mazanice, zrno, nebo čtverečkování), pak je na čase zvážit Tvé technické vybavení.

A bude to zároveň už i čas, kdy budeš mít mnohem jasnější představu, co vlastně po kameře chceš a jaký typ zvolit.

Dokud budeš ve fázi dumání nad svými chybami, slouží Ti Tvé stávající vybavení tím nejsprávnějším způsobem.

Sto let vývoje fotografické techniky na jednom obrázku. Co nám těch sto let přineslo? Zejména rozkošatění dostupného sortimentu na velké množství značek a navíc pod každou značkou lze nalézt celou škálu typů fotografických přístrojů. Od těch nejelementárnějších na jednorázové použití až po specializované kamery, které s příslušenstvím váží desítky kilogramů. Jejich hrubé rozčlenění na základní skupiny by mohlo vypadat třeba takto:

Kompaktní kamery jsou dnes oblíbeny u skupiny, která je obezřetně nazývána "fotografující veřejnost". Jsou v oblibě pro svou přenosnost, nízkou váhu a vybavenost automatikou (a tedy jednoduchou, pokud možno jednočudlíkovou obsluhu). Je nanejvýš vhodné, aby byla kompaktní kamera vybavena Zoomem (objektiv nelze vyměňovat), zapomeň ale na nějaké extrémní teleobjektivní rozsahy, mnohem důležitější je co nejširší úhel záběru. Vyhýbej se levným i drahým kompaktům. Levné nejsou téměř k ničemu, místo drahého kompaktu lépe poslouží zrcadlovka.

Výhody :

Lehký, malý a pohotový kompakt můžeš nosit všude - pokud je vodotěsný, tak i do bazénu.

Pokud uvažuješ o tom, že začneš doopravdy fotit, začni klidně kompaktem, ono se to vystříbří...

S automatickým kompaktem se dají dělat skvělé momentky "od pasu" - je to jediná šance, jak vyfotit lidi, kteří se před kamerou tváří naprosto nepřirozeně ne-li příšerně.

Pokud Ti kompakt např. rozšlápne slon, bývá největší škodou ztráta nafocených obrázků.

Nectnosti :

Nižší kvalita optiky limituje kvalitu obrázků a použitelnost kompaktu v kritických světelných podmínkách.

Hledáček bývá pouze průhledový a nepřesný, je tedy vhodné zjistit (např. focením dveří), do které strany a nakolik hledáček "zanáší", protože za a) dodatečné výřezy snižují technickou kvalitu snímku a za b) populární "uřezané hlavy" se dost špatně dokreslují.

Často nelze nastavovat expoziční hodnoty ručně - a co hůře - ani korigovat, proto je lépe nevystavovat automatiku kompaktu extrémním světelným podmínkám jako je protisvětlo nebo velmi kontrastní scény. Navíc u mnoha kompaktů ani nevíš, s jakými expozičními parametry vlastně pracuješ.

Nízká váha znamená na druhou stranu nebezpečí "rozhýbání" snímku - vlastník kompaktu musí pečlivě dbát na to, aby spoušť mačkal co nejjemněji, navíc bývá u většiny kompaktů umístěna zcela neergonomicky, takže focení na "delší straně" Zoomu se stává spíše loterií.

Pokud není vybaven Zoomem, zjistíš, že většinu plachých subjektů přinutíš k fotospolupráci z použitelné vzdálenosti jedině pomocí lepidla a skupinový obrázek šesti osob v místnosti 2x2 je realizovatelný až po použití sbíječky.

Vestavěný blesk má nízký výkon, zjisti si, do jaké vzdálenosti je při zvolené citlivosti (filmu nebo CCD) použitelný, jinak budeš tvořit systematicky podexponované záběry (v případě větší vzdálenosti objektu Tvého zájmu). Při focení lidí s bleskem nezapomínej na použití redukce červených očí (obzvláště při nízké úrovni okolního osvětlení), kompakt, který tuto funkci nemá, se dá s úspěchem a vhodně použít spíše k focení na sletu upírů.

Panoramatický formát - pokud možno se tomuto bludu vyhni, protože tzv. panoramatické kompakty vlastně pouze "uříznou" horní a spodní okraj kinofilmového políčka, přičemž základní šířka 36mm zůstává zachována. Polovina filmu tak přijde nazmar (zůstává nevyužita), což je spolu se snížením kvality snímků (díky menšímu formátu) značně nevýhodné.

Opovržlivé pohledy tzv. "profíků" - nevšímej si jich. Vždyť se dá kompaktem udělat opravdu dobrá fotka - na druhou stranu, nechtěj vědět, jaké nepovedeniny někdy vylézají ze špičkových zrcadlovek....

Pokud to s focením myslíš opravdu vážně, začneš pravděpodobně tady. Jednoznačně nejuniverzálnější a nejvšestrannější fotografický nástroj je zrcadlovka. Opravdu silně pochybuji, že se najde něco, co by se nedalo vyfotit zrcadlovkou. Bohatost a cenová dostupnost příslušenství dávají velmi slušné technické možnosti do rukou každému, kdo má zájem fotit něco nad plán běžných rodinných dokumentačních povinností. Pro širší a lepší využití možností zrcadlovky je vhodné, aby disponovala kromě plnoautomatu též expozičními režimem s prioritou clony (případně času) a manuálním režimem. Důležitá je možnost expozičních korekcí. Pokud chceš častěji fotit dynamické záběry, bude Ti cenným pomocníkem autofokus.

Výhody :

Téměř okamžitě se dají zjistit, nastavit a ovlivnit všechny základní parametry záběru. Dnešní zrcadlovky nabízí jako samozřejmost práci od plnoautomatického do zcela manuálního režimu a to - spolu s bohatým příslušenstvím - významně rozšiřuje možnosti jejich použití.

V dnešní době je samozřejmostí vybavení zrcadlovek poměrně rychlou expoziční automatikou a autofokusem, takže se z nich stává pohotový a rychlý nástroj, ke špatným expozicím (dříve tak běžným) dochází velmi zřídka.

Výměnný objektiv je jedna z nejpodstatnějších vymožeností, které rozšiřují použitelnost zrcadlovky na jakýkoli žánr od mikro- a makrofotografie až po astrofotografii, od záběrů ultraširokoúhlých (kde je vše včetně fotografa) až po záběry ultrateleobjektivní (kde kilometr vzdálený vrabec nabude rozměrů orla). Pokud se extrémní objektivy používají s citem, vznikají poutavé záběry, které ohromují (mimo jiné) překročením zobrazovacích možností zraku.

Hledáčkem se díváš přes objektiv, takže vidíš přesně, co na zamýšleném záběru bude. Tím je umožněno i použití filtrů, konvertorů, mezikroužků, adaptérů a spousty dalších záhadností - a co hlavně, okamžité hodnocení jejich vlivu na výslednou fotografii.

Pohled přes objektiv umožňuje též kontrolu hloubky ostrosti nebo "hvězdičkových" efektů v přímém protisvětle (viz obr.6 v části O teorii).

Stavebnicový systém zrcadlovky lze pořizovat (a opět rozprodávat) po částech. Pokud si k levnější zrcadlovce dokoupíš kvalitní objektiv, nic Ti nebrání pořizovat špičkově kvalitní snímky.

Nectnosti :

Sklopení zrcátka (případně chod závěrky) může být u některých modelů hodně hlasité (někde jsem slyšel výraz "padací most") - a pokud výrobce nezvládl utlumení sklápěného zrcátka, mohou otřesy rozhýbat snímek. Proto bývají lepší zrcadlovky většinou vybaveny funkcí předsklopení zrcátka, která tomu brání. Pokud touto funkcí Tvoje zrcadlovka disponuje, používej ji, kdykoli je to možné.

Širá škála příslušenství uvádí nebohého vlastníka do zmatku, ve kterém pořizuje i to, co vlastně nepotřebuje.

Množství renomovaných značek v této oblasti se předhání v nabídkách kamer, objektivů a příslušenství, takže odhodlaný fotograf, který si chce pořídit svou první ZRCADLOVKU je zoufalý a týdny a měsíce dumá za bezesných nocí o všech pro a proti, které kde slyšel, četl a sesbíral. Nezoufej a znova si přečti začátek této stránky. Pro jistotu ještě jednou - pro zapáleného fotografa prostě NEMŮŽE existovat špatná kamera! Vždycky bude pro Tebe mnohem důležitější JAK svoji zrcadlovku ovládáš a znáš, než to, jestli to bude Pentax nebo Nikon.

Ve snaze vyjít vstříc zákazníkům jsou dodávány na trh levné a univerzální komponenty. Jejich nákup je motivován snahou ušetřit. Pamatuj, že významně vyšší úspory dosáhneš, pokud něco takového nekoupíš vůbec.

Možná ještě jedna mnohdy draze vykoupená zkušenost - nikdy si nenechávej radit od člověka, který Ti není schopný ukázat alespoň deset svých VLASTNÍCH fotek - a plus dvě další podmínky - 1) ty fotky se musí líbit nejen jemu, ale hlavně Tobě a 2) nechť je to formát alespoň 18x24!

Pokud patříš k fotografům, kterým není žádná fotka dost ostrá, čistá, věrná, řezatelná a zvětšovatelná, neztrácej čas přechodným pobýváním v předešlých kategoriích. Střední formát má neodolatelné kouzlo ve spojení dokonalosti velkého formátu s obratností zrcadlovek. Nejčastěji se setkáš s formáty 6x4,5cm, 6x6cm, 6x7cm a 6x9cm. Zde již není džungle tak spletitá a neprůchodná, v této oblasti jsou mezi jednotlivými kamerami poměrně významné rozdíly, takže rozhodování je snazší.

Výhody :

Násobně větší plocha negativu - u formátu 6x4,5 je plocha negativu zhruba trojnásobná, což je nárust o cca 200%. U formátu 6x6 je plocha negativu zhruba čtyřnásobná (+300%) a u formátu 6x9 je šestinásobkem plochy kinofilmového políčka.

Podstatná výhoda je ve vyměnitelnosti filmového nosiče - tím je umožněno filmový nosič nahradit digitálním modulem, takže přechod na digitál neznamená přechod na úplně jinou kameru a příslušenství - a co je taktéž podstatné - při předpokladu scény, se kterou by si digitál neporadil, lze jednoduše opět použít klasický film.

Při přechodu z kinofilmu na 6x4,5 získáš dodatečných 200% plochy. Je na zvážení, že mezi 6x4,5 a 6x6 je nárust plochy už jen 30% - to je jeden z důvodů, proč je formát 6x4,5 tak oblíbený - při porovnání s 6x6 - rozdíl v kvalitě je minimální, zato váha a rozměry jsou u 6x6 nezanedbatelně větší.

Co vlastně přináší zvětšení plochy filmu? Čistší barvy, jemnější polotóny, menší zrno a větší možnosti dodatečných výřezů bez prudkého poklesu kvality. Často se setkáš s názorem, že středoformátová optika je horší, než optika kinofilmová. Z vlastních praktických měření obou typů optiky nemohu nic takového potvrdit, naopak, například tento ultraširokoúhlý středoformátový objektiv láme všechny optické rekordy.

Větší vnitřní prostor kamery mezi objektivem a filmem snižuje nebezpečí vnitřních závojů a reflexů, lépe se tedy daří v kritických světelných podmínkách.

Pokud je kamera vybavena tzv. "šachtou", je kompoziční práce na velké a jasné matnici úplnou lahůdkou.

U formátu 6x4,5 je většinou běžné, že je kamera vlastně zvětšenou zrcadlovkou se všemi výhodami této konstrukce. Dokonce i Pentax 67II (tedy formát 6x7) je věrnou zvětšeninou zrcadlovky. Za zmínku snad stojí, že 645N je historicky první autofokusová středoformátová zrcadlovka (1984 - uvedení manuálfokusu Pentax 645, 1997 - autofokusová verze 645N).

Neodpustím si zde chválu funkce zvané imprinting, taktéž historicky první u 645N - je to záznam expozičních dat na okraj negativu. Pedagogická hodnota téhle pomůcky je nedozírná. Kéž by všichni výrobci kamer zavedli tohle zlepšeníčko.

Nectnosti :

Váha a objem vybavení. Toto platí pro 6x4,5 kamery nejméně. Porovnej si - váha Pentaxu 645N (tedy 6x4,5) se základním objektivem (viz obr) je cca 1490g. V případě Canonu EOS 1VHS (tedy kinofilm) se základním objektivem je to 1670g. V případě EOS 1Ds (tedy digitál) je to 1560g (s baterií dokonce 1900g). To třeba takový Pentax 67II (formát 6x7) už váží se základním objektivem 2250g.

Téměř absolutní nutnost používat stativ - proč? Všechny objektivy mají ohniska delší o faktor poměru délek úhlopříček jednotlivých formátů -a to zkracuje "udržitelné časy". Pro dosažení adekvátní hloubky ostrosti je záhodno více clonit (většina objektivů disponuje clonovými čísly 32) a při nasazeném filtru se pak expozice začnou počítat na vteřiny i v pravé poledne. Taktéž protože je nutno zabránit nechtěnému rozhýbání i při rychlých časech (není problém rozhýbat i pětisetinu). Pokud je snímek sebeméně "hnutý", jedna z výhod většího formátu samozřejmě nenávratně mizí.

Zdlouhavá a nepohodlná příprava snímku. Tohle platí zejména pro starší kamery, dnešní plnoautomatické autofokusové zrcadlovky formátu 6x4,5 se pohotovostí nijak neliší od kinofilmových (včetně motorového posuvu filmu). Klidně se s nimi dají dělat reportáže, svatby a pod.

Obtížná manipulace s filmem a nižší počet obrázků na jednom filmu. Spousta středoformátových kamer vyžaduje nácvik zakládání filmu v pohodlí domova, aby byla jakás-takás šance na založení filmu v terénu bez ztráty času a nervů. Naštěstí je to v některých pozitivních případech (např. zmiňovaný P645N) kompenzováno možností pořízení tzv. "film insertu", což je kazeta, do které si v klidu a pohodlí předpřipravíš film - no a pak už je výměna filmu otázkou vteřiny.

Jedno upozornění: pokud sáhneš po bazarových kouscích levných středoformátových kamer, zařadíš se automaticky k těm, kdo budou tvrdit, že kinofilm dává porovnatelné výsledky se středním formátem. Pokud Ti záleží na technické kvalitě snímků, vol model, jehož objektivy jsou konstrukčně co nejmladší a zahrnují vymoženosti typu ED (nízkodisperzní skla), AP (apochromatické členy), IF (vnitřní ostření), AF (autofokus) a další. Standard opravdové středoformátové kvality poskytuje třeba Mamiya, Hasselblad nebo Pentax. Pentax uvádí pro své populární středoformátové zrcadlovky 67II a 645NII každoročně dokonce několik zcela nových objektivů, jejichž konstrukce se hemží výše uvedenými zkratkami - a navíc obě zrcadlovky prošly již více stupni modernizace.

Spíše pro pobavení zde uvádím, že vlastník středoformátu nechtěně testuje odbornost fotoprodejců - pokud někde žádáš svitkový film a prodejce ani neví, co to je, raději toto místo opusť a již nikdy se nevracej - heslo "nakupujte u odborníků" se vyplatí dodržovat.

Velkoformátové kamery začínají v podstatě formátem 9x12cm a většinou nepřesahují formát 18x24cm. Jen tak z recese - plocha kinofilmového políčka se vejde na poslední jmenovaný formát právě padesátkrát(!). Disponují fantastickými možnostmi korekce perspektivy a manipulace s hloubkou ostrosti. Pokud chceš dělat skutečně technicky dokonalou fotografii, je to pro Tebe jediná možná cesta.

Jen králové fotografů, které bezmezně obdivuji, jsou schopni a ochotni vyrazit do terénu s "malou a přenosnou" krajinářskou velkoformátovou kamerou. Prakticky nepřipadá v úvahu vyrazit bez pomocníka (nebo nákladního mezka), neboť kamera s příslušenstvím se počítá na desítky kilogramů. Jedno je jisté, musíš vědět, co chceš fotit, a musíš to vědět moc dobře. Ideální je vyrazit do terénu, kde jsi strávil nějaké ty roky pobíháním s něčím přenosnějším - a který tudíž velmi dobře znáš.

Ale ten výsledek....to je prostě nepopsatelná nádhera. Na fotce stromu můžeš počítat jednotlivé jehličky (pokud je, ovšem, jehličnatý), při výhledu do krajiny každé jednotlivé stéblo na protějším svahu. Barvy jsou naprosté a čistota snímků nedostižná.

Digitály jsou u "fotografující veřejnosti" v oblibě protože........protože jsou velmi pohodlné. Megapixely se dnes hemží jako houby po dešti. Digitál, který by Tě ještě včera připravil o celoroční plat by dneska nikdo soudný nepoužil ani jako těžítko. A poslední vývoj - jestlipak znáš dvoukilového budulínka na obrázku nahoře (digitální 18,1Mpix zrcadlovka Canon EOS-1D X)? V rámci jeho uvedení na trh se hovoří o středoformátové kvalitě. Nejrozumnější přístup k digitálům: považuj je za zvláštní fotografický formát se svými výhodami a nevýhodami.

Vzhledem k tomu, že digitály se vyskytují v různých, často i hybridních formách, platí pro ně vše, co bylo výše popsáno u všech jednotlivých formátů kamer plus něco navíc:

Výhody :

Jednou z důležitých výhod digitálu je uživatelské nastavení rovnováhy bílé barvy. Pokud Ti tento pojem není zcela jasný, přečti si stať o barvách a co nejdříve přestaň používat AWB. Stačí vzít kousek bílého papíru a i v nejpodivněji zabarveném světle se dají pořídit barevně věrné obrázky.

Rychlost při hodnocení pořízených záběrů - je to fakt, nemusíš do labu. Zběžná kontrola se dá provést ihned po pořízení záběru. Je tu ovšem dvojí nebezpečí - jednak Ti může při prohlížení utéct záběr mnohem lepší, než ten hodnocený a to druhé - z té miniatury na bídném LCD při normálním světle stejně nic až tak podstatného nevyčteš (pokud tedy nedošlo k naprosté fotokatastrofě, což se týká i zobrazeného minihistogramu) a skutečné kvality záběru se projeví až na pořádném monitoru.

Rychlost získání finální fotografie - pokud Ti příliš nezáleží na výsledku, můžeš ho mít opravdu rychle - spousta tiskáren (a labů) už tiskne přímo z paměťových karet - bez PC a jakýchkoli zásahů. Faktem ovšem zůstává, že pokud Ti na výsledku opravdu záleží, trvá nejdéle dumání nad zdrojovým souborem a jeho upravování do podoby finální fotografie.

Pedagogický efekt - digitál je výborná učební pomůcka - nemusí Ti být líto spousty pokusných záběrů, a výsledek vidíš poměrně rychle (za předpokladu, že máš po ruce PC se slušným monitorem). Taktéž zajímavé použití je například kompoziční studie nějakého objektu, na základě které se pak udělá finální fotografie např. velkoformátovou kamerou. Tato výhoda mizí, pokud nedumáš nad tím, PROČ jsou záběry nepovedené. Tím se kamera mění v nástroj na sériovou produkci nepovedenin.

Kompletní údaje o každém snímku jsou nedílnou součástí hlavičky jeho souboru, což je další významné pedagogické plus, ale pozor, při sebemenší úpravě snímku se tyto údaje mohou nenávratně ztratit. Při použití některých exotičtějších obrázkových editorů si raději ověř, zda ten Tvůj zachovává údaje o snímku i po editaci a uložení.

Pokud by někdo chtěl na tomto místě mluvit o úsporách za film - když si uvážíš násobnou až mnohonásobnou cenu digitálů v porovnání s klasikou (kterou má navíc většina z nás doma), přidáš čtečku, čtyři sady baterek, paměťové karty a paměťové banky, je to cenový ekvivalent mnoha set filmů, což reprezentuje u průměrného fotospotřebitele zásobu na několik životů. A to nemluvím o nutnosti vybavit se poměrně výkonným PC + kvalitním monitorem + fototiskárnou. (Jinak totiž skončíš opět v labu.)

Nectnosti :

Nízké rozlišení (ne každý vlastní výše zobrazeného budulínka) - pečlivě komponuj a na výřezy se raději vůbec nespoléhej. Pokud někdo věří na interpolaci - každá interpolace je vlastně ztrátou dat - při výpočtu chybějících bodů totiž dochází k určité manipulaci i se sousedícími výchozími body (interpolační algoritmus spojuje vždy několik sousedících bodů polynomickou křivkou nebo vektorem), takže pokud to není opravdu nutné, interpolaci zásadně nepoužívej.

Pohotovost - mnoho digitálů má jednak poměrně velkou časovou prodlevu mezi stiskem spouště a skutečným okamžikem snímku a taktéž mnohdy dlouho trvá zápis nasnímaných dat na paměťovou kartu, obzvlášť při použití formátu raw (nebo všeobecně při vyšší snímací kvalitě). První věc se dá obejít cvikem (například focením kráčející osoby a snahou trefit právě okamžik vykročení) - při focení pak prostě myslíš trochu dopředu. Druhá nectnost by Tě měla přinutit vážit okamžik snímku a zvolit ten nejvhodnější.

Moiré efekt, nebo efekt interference, nastává, když se CCD či CMOS čip kamery setká v obrázku s frekvencí linií blízkou hustotě jeho světlocitlivých elementů. Vzniknou pak podivné pruhy, pokrývající oblast výskytu takovýchto linií (často mřížka nebo textura tkaniny).

Nízký dynamický rozsah - pokud se místo kresby objeví ve světlých částech snímku jednolitá "bílá stěna" o konstantní hodnotě RGB 255, 255, 255 - například sníh, světlé oblečení nebo dokonce pleť - podařilo se Ti překročit možnosti čipu v oblasti zvládání rozdílů mezi světly a stíny (považuji za umění spíše pokud jeho dynamický rozsah nepřekročíš). Horší je, že tento problém je ze strany čipu neřešitelný (nemůžeš jej vyměnit). Systematické vyhýbání se kontrastním scénám znamená téměř uložit kameru do šuplíku, a to je mnohem horší, než ta nejhorší fotka na světě! Jak se tomu dá pomoci? Pokud fotíš v interiéru, dbej, aby byl dostatečně osvětlený a používej raději metodu fill flash. Pokud tuto funkci nezvládáš Ty, nebo kamera, použij druhý blesk v slave modu pohozený někde na skříni (pujč si a vyzkoušej, stojí to za to!). Blíže o bleskových technikách zde. V exteriéru se vyhýbej kontrastnímu světlu (viz Teorie). Používej bracketing, kdykoli můžeš (t.j. série odstupňovaných expozic), pak v klidu u počítače vybereš ten nejlepší záběr.

Možnost vyfotit každý motiv 100x pod heslem "nehodící se smažte". Ne, to není omyl, tuhle vlastnost jsem dal mezi nectnosti schválně. Fotografická kompozice se neřeší "hrubou silou" na místě činu a pak poslepováním v počítači ("Jé - jaký krásný mrak, vůbec nevadí, že krajina pod ním nevyšla, přilepíme ho třeba semhle." A už je to tady, šumavský mrak pluje nad Eiffelovkou...). Ale vážně - pozor na tenhle přístup, může to skončit tak, že nebudeš vědět, který záběr z té stovky vybrat, protože budou všechny tak nějak stejné - bez nápadu. Snaž se udělat maximum pro realizaci nápadu a kompozice PŘED stisknutím spouště. Pokud opakuješ záběr, proveď raději bracketing (t.j. sérii záběrů s různou expozicí) z jednoho "tutového" místa.

Nepřítomnost filmu - (teď jsem to už fakt ale přehnal, že?) - fakticky, mluvím z vlastní mnohaleté zkušenosti z oblasti křehkosti digitálních dat. Co mám na mysli? Pokud používáš digiťák, používáš zřejmě jpeg kompresi. Tento formát má jeden nešvar - při každém otevření a znovuuložení souboru probíhá opět dekomprese a komprese dat a tím znehodnocení jemných detailů - čím jsou jemnější, tím rychleji zmizí. Je fakt, že to chvilku trvá, než se řekněme třeba slon promění v šedý bramboroid neurčitého tvaru, ale jedno je jisté - u každého záběru si uchovávej původní, nijak neupravovaný (zdrojový) soubor z kamery. Vícekrát se mi stalo, že jsem po čase změnil názor na provedené úpravy a chtěl je udělat znovu a jinak. U klasiky se vracím k filmu a scanneru, u digiťáku ke zdrojovému souboru. Lepší kamery umožňují dokonce něco, čemu se říká raw - to je skutečný otisk dat přímo z čipu, neovlivněný žádnými kompresemi a machinacemi - něco jako digitální negativ (taktéž vyžaduje speciální zpracování - naštěstí stačí softwarové). Má výhodu ve své velikosti - je to ideální a nezkreslený zdroj pro bitmapy v 3x16bit modu (tento mod je ideální pro tonální a barevné úpravy). Pokud Ti na fotkách záleží, rozhodně ho používej kdykoli je to jen trochu možné. Digitální negativy (zdrojové soubory) chraň s maximální opatrností, snaž se je nemít na pracovním harddisku se systémem, přenášej je raději co nejdříve na nějaký nezávislý a pokud možno nezničitelný nosič. Všichni uživatelé digiťáku, které znám (mně nevyjímaje), si už někdy něco z pilnosti (nebo blbosti) smazali. Ke ztrátě dat může taktéž dojít díky HW nebo SW katastrofě (dle Murphyho zákona to většinou zhavaruje všechno současně). Zničení filmu přece jen vyžaduje více hrubé síly, než zmáčknutí klávesy "Delete".

Podstatným rysem digitálů začíná být nepřebernost množství druhů - od kompaktů přes hybridy kompaktu se zrcadlovkou až po pravé zrcadlovky. Ještě ve větší míře zde platí problematičnost výběru. Navíc díky obrovským cenovým skokům se Ti může stát, že mnohem dráž pořídíš něco mnohem horšího. Takže vybírej pečlivě, někteří výrobci mají poněkud svérázné představy o tom, co je pro Tebe podstatné a dobré.

APS kamery používají speciální kazety s filmem šíře pouhých 24mm. Tím je umožněno, že jsou poloviční velikosti při srovnání s kinofilmovými kompakty. Co je ovšem horší, poloviční velikost má i filmový formát. Nenech se zmýlit nabídkou volby formátu snímku ještě před jeho pořízením. Správně by se tato funkce měla jmenovat spíše volba výřezu, protože při jejím použití dochází k ořezu již i tak malého formátu negativu.

To, že je film ve zvláštní kazetě, umožňuje jeho výměnu po kterémkoli záběru s tím, že počet naexponovaných snímků se ukládá automaticky přímo na film. Po založení pak kamera automaticky najede na nejbližší volné políčko filmu. Tuto funkci lze samozřejmě imitovat u jakéhokoli kinofilmového přístroje s jediným problémem - počet naexponovaných snímků si musíš napsat (nejlépe přímo na kazetu s filmem). Vzhledem k velmi malé nabídce typů filmů pro APS je použitelnost této příjemné vymoženosti poněkud omezena.

Ani při dnešních superjemnozrnných emulzích nelze očekávat z APS kamery uspokojivé výstupy nad formát 13x18. Pokud setrváváš na těchto stránkách, předpokládám, že Tvé fotografické ambice sahají přece jen poněkud dále.

Na vyzkoušení toho, co focení obnáší, na osvojení základních fotografických návyků APS samozřejmě stačí, vždycky pamatuj, že jakékoli focení je lepší, než kamera v šuplíku.

U APS platí v maximální míře poučka o využití formátu políčka negativu na 100%.

APS formát si nikdy nezískal zvláštní popularitu a nabídka přístrojů je poměrně malá. Jeho pozitivní krok směrem k automatizaci procesu pořizování fotografií dnes dalekosáhle překonaly digitály, takže je tu spíše předpoklad k dalšímu útlumu formátu APS.

Co ovšem stojí za zmínku je fakt, že řada moderních digitálních zrcadlovek má formát (velikost) čipu odvozený právě od velikosti políčka APS.